Jsem populární? Ne. Vadí mi to? Ani náhodou. Moje sestra je ale jiného názoru a taky je právě nejoblíbenější mrchou na škole. I když se ke mně nechová jako k sestře, tak furt doufám, že jednou přijde den, kdy si budeme moct říct znovu 'sestro'. Mé srdce patří Loganovi, který je nejdokonalejším klukem, kterého znám. Samotné ranní konvalinky pokapané večerním deštěm nejsou tak úchvatné jako je právě on. To jméno Logan ve mě vzbuzuje mražení po zádech a když ho po chodbě střetávám, tak se mi div nepodlomí kolena. Slova kolem něho jsou jako povzdychnutí nad zapadajícím sluncem. Úsměv, který mu vytvoří i jakákoliv banalita, mě dostane do nadpozemského ráje. A každičký sen v nádherných nocích jsou jen a jen o něm. O mé tajné lásce. Tohle všechno ve mně vzbuzuje Logan a přeci ho nemůžu mít. Má sestra ale ano... Jak sepíše moji knihu života bůh? Čti a dozvíš se, jaký vlastně moc vtipný život mám. [Upozornění: V příběhu se můžou objevovat vulgární výrazy a sexuální scény] 11.6. 2016 #1 Romance

"Můj život je křehký jako motýl, bohužel není tak krásný a barevný. Je spíš jako můra, ta je přeci taky křehká, bezbarvá a pro většinu lidí ošklivá..." °°°°° Příběh prochází korekcí! Neopouštěj mě© Příběh je chráněný autorskými právy(©) 23.12.- #1 v Fan Fikce 4. 2.- #1 v Shawn Mendes [POZOR!!! Příběh může obsahovat vulgarismy a sexuální scény.]

CURRENTLY IN THE PROCESS OF BEING REWRITTEN!

Ten pult za ní? Přesně tam bych ji v ten moment přitiskl. Šílel bych z jejího dechu, z jejího měkkého těla. Ze stonů, co by se jí draly z pusy, když by opakovala moje jméno. Kompletně bych ji obalil do svých rukou, aby už nikdy nemohla odejít. A pak bych ji líbal, přivlastnil bych si její rty, až by nám oběma nezbyl žádný vzduch v plicích. Až do toho momentu, kdyby naprosto zkrotla a přiznala, že je moje. Jenom moje. *** Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem udělala tu největší chybu, jakou jsem jen udělat mohla. Já se na něj podívala. Bylo to v jeho očích, něco, co se odráželo. Něco, co by mě položilo na kolena, kdyby mě nedržel tak pevně přibitou ke zdi. Nejspíš to bylo tím. Nebo jeho blízkostí. Nebo pevnou náručí, ve které mě držel jako bezbranné dítě. Možná tím dechem, co mi pořád brněl na krku, nebo vůní, co mě opanovala. Nebo zkrátka tím, že jsem tam s ním v ten moment prostě být toužila. Ačkoliv jsem si to odmítala přiznat. Jednoduše jsem zkrotla. Mohla jsem se snažit ignorovat to jakkoliv jsem chtěla, stejně to nešlo, necítit jeho oči na sobě. Byla to jako nějaká pošahaná síla, co mě k němu táhla, a já se nedokázala na něj nedívat. Nevracet mu ten pohled zpátky. A v tu chvíli pro mě přestal existovat svět. Zůstal tam už jen malinký prostor, slabá světla, já přitisknuta ke zdi, on, přitisknutý ke mně, mé bušící srdce a jeho hluboký dech. On byl jediný, koho jsem kdy milovala.