Garrett Fitzgerald žije jen pro hokej. Na vysokou chodí hlavně kvůli tomu, že může hrát za tamní univerzitní mužstvo. Dokonce v něm působí jako kapitán. Cassie Evansová je srdcem umělkyně. Kreslí, čte, hraje na klavír a fotí. Miluje svůj klid a úzký okruh přátel, sportovní část vysoké, na kterou dochází, jde úplně mimo ni. Alespoň do chvíle, než jí v hodině fotografie učitel zadá úkol nafotit celý hokejový tým a speciálně jeho kapitána pro školní časopis, který o něm píše článek. Garrett si už před lety zakázal na lásku jen pomyslet, zatímco Cassie touží po lásce jako z románů. Jejich postupně rostoucí přitažlivost je něco, s čím ani jeden nepočítal. A co jim rozhodně jejich představy o budoucnosti komplikuje.

Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky; dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! - Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi! Mně ale neumřela! - Obraz její odtisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní! - Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak; ale nástin tento, perem kreslený - nevím, nevím, jak se komu zalíbí! Ty jsi ale vždy říkala: „Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem." Dost na tom, když se najde jen několik čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu.