Mezitím co stojím u okna a masíruju si své pohmožděné zápěstí na levé ruce, slyším jak kapky pomalu a těžce dopadají na parapet oprýskaného, starého baráku. Ze třetího patra mohu shlížet na lidi, kteří spěchají v podvečer za svými rodinami. Ty jsi taky mohla. Občas přemýšlím, co se všem těm lidem honí hlavou. Koukám na jejich ustarané tváře bez úsměvu, neustále zírající do telefonu. Někdy vyjdu ven a pozoruju, jak málo ze světa teď vidíme. Nevšimneme si, když vedle nás projde holub, bez ostychu a strachu.