Frank svou rodinu nikdy zrovna nemiloval, zvlášť, když mu celý život stála v cestě... - sorry popisy mi nejdou - cover by Moje Posedlost Panenkama™

don't mind me, jenom jsem trpěla potřebou něco napsat alespoň na vánoce, když už jsem nestihla ieroween (omluvte mé neexistující grafické skilly, thats right, pořád jsem líná naučit se ovládat photoshop) enjoy^^

Sedím v té prokleté posteli, kolena tisknu k obličeji plného slz. Snažím se pohupovat do rytmu písně hrající z beden, jako obvykle se mi to však nedaří a vypadám jako totální troska, která ke všemu nemá rytmus, ani hudební sluch. Přestože hraje na kytaru tolik let. Kdykoliv si dodám odvahu a pokouším se zvednout a opustit ono vězení, všimnu si té prokleté skvrny před sebou. Skvrny, která má už dobrých pár týdnů ustláno na mém tmavém, hebkém prostěradle. Má poslední vzpomínka na něj. Poslední vzpomínka na dobu, kdy nebylo ani já, ani on, jen my...

Inu, tak jsem zpátky s dalším hrozným jednodílovým příběhem. Enjoy.

Frank Iero. Rhythm guitarist for My Chemical Romance. Best friend of Gerard and Mikey Way, Ray Toro and Bob Bryar. Currently on the Projekt Revoloution tour. Single. Bisexual? It'd never occurred to Frank that he could fall in love with another guy, he likes chicks, right? Sure he'd fooled around with Gerard onstage a little but he'd never want to be his boyfriend. What happens when he's confronted by an unexpected sight while heading for the tour bus? Will it change how he feels about his best friend?

„A žili šťastně až do smrti." Žili nešťastně a krátce, než umřeli. „Příběh" nebo spíše kusy myšlenek Franka a Gerarda a jejich nekonečné lásky k drogám. - velmi krátký „příběh", short story - ©RabidShooter srpen - listopad 2018 cover by: ©RabidShooter

Nade mnou, všude kolem, v každým centimetru prostoru, je tma. A i když je všechno tolik prosycený zvukama a zdi se pod nima přímo chvějou, vnímám to příšerný ticho víc, než během posledních dvanácti let. Něco na nás - něco v nás - je dneska jinak. Skoro smuteční, jestli chcete slyšet víc. Potom asi přijde ta chvíle, kdy se ticho prolomí a svět za oponou a černýma dveřma se rozzáří v neonech světel. Moje srdce buší, jako by to bylo úplně poprvé a oči mi plní mlha, ruce se mi třesou. Najednou vnímám všechen ten křik, ruce zvednutý kilometry nad hlavou, poletující vlasy v tom šíleným bezvětří. Poslední nádech a my.

Jednodílovka, je to jen fikce :)

Musíme se smířit s tím, že občas prostě něco ztratíme. Ať už je to oblíbená věc, milovaná osoba... Nejtěžší je na to zapomenout. Jde to vůbec? Zapomenout na něco, co jste milovali? A možná stále milujete? Byli by jste ochotni za ni dát život, ale jediné, co můžete udělat je sledovat, jak vám mizí před očima. Pocit beznaděje je vždy nejhorší... (Gee 17, Frank 16)

Hodně stará jednorázovka, kterou jsem prostě chtěla přihodit k těm ostatním, které tu mám. Oddechová četba na pozdní večery :D