„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

"Po dopitém kakau, musí vždy přijít mentolka." Lgbt short story Začátek: 18.9.2018 Konec: 18.10.2018

Ať se přihlásí ten, kdo nikdy neměl žádný problém! Nikdo? Nikdo? Hmmm... Vážně asi nikdo. Takže to vidíte sami, milé dámy a vážení pánové! Všichni se občas potýkáme s nějakou tou nepřízní osudu, a proto jsem se tentokrát rozhodla publikovat tuhle ztřeštěnost, abych vám přiblížila problémy komunity, jež se za poslední roky stává čím dál více populárnější... Ale zároveň i více kritizovanější a mnohdy často naprosto špatně pochopenou. Jen račte dál do mého kinky podzemí... Ehm... A nebo raději ne. Pojďte si sednout do křesla v obýváku a popovídáme si o tomhle tématu raději při čaji a sušenkách. //Cover: Daddy's work; his own profile: @gore-whore

Střípky ze života začínajícího pisálka. Nepovažuji se za spisovatele. Dokonce ani nějak zvlášť nepublikuji na wattpadu, spíš si píši do šuplíku. No a za ty roky jsem nashromáždila zážitky, problémy a postřehy, o které se s vámi chci podělit. Snad se v tom každý najde a možná to i někoho pobaví.

Vždy jsem tak nějak očekával, že mé děti nebudou normální. Přeci jen, mají moje geny. Už od jejich útlého dětství jsem byl tedy smířen s tím, že z nich vyrostou masoví vrazi, Jehovisti, novodobí diktátoři anebo zkrátka něco mezi tím. Nevím přesně co, ale kombinace všeho výše uvedeného by byla patrně vražedná, takže bych měl být nejspíš rád, že potomci nakonec skončili u psaní. Jsem za to rád? Vlastně, když se nad tím tak zamyslím, občas bych byl raději, kdyby se stali těmi masovými vrahy.