,,Andy. Noták. Promiň mi to." ,,Táhni k čertu." Začnu brečet. ,,Andy," zašeptá ještě za mnou. ,,Neodcházej prosím." Vyběhl jsem z garáže a bežel odtamtud. Za sebou jsem slyšel ještě jeho prosebné pokřiky, ale ty jsem naprosto ignoroval. Běžím co mi síly stačí. Vůbec jsem nezastavoval. Ba naopak přidával. Dokud jsem s brekem nedoběhl domů. Kde jsem hned zalezl do pokoje a ulehl do postele. Myslel jsem si, že mu můžu věřit ale asi jsem se spletl. Lhal mi. Už zase. A myslel si, že na to nepříjdu. To už jsem tak strašně moc klesl, že mě už ani Rye nechce? Co jsem udělal tak hrozného? Copak to mu připadám jako úplný blbec? A jsem mu jen pro srandu?

Jeho rty... Byly úžasné i v tom zmatku a šílenství kolem. Byly teplé a mokré, stejné v jako den, kdy si mě poprvé vzal. Kdy bariéra praskla a dva světy, kdysi od sebe tak vzdálené, se propojily a vytvořily ráj. Byl jsem jako housenka, malá a nenápadná, která se poté proměnila v nádherného motýla s křídly, která odrážela všechny barvy světa. Nastal čas, aby motýla někdo polapil. Když už si housenka myslela, že její život je u konce, změnila se. romantické | teen/fanfikce | little bit komedie |Cover od úžasné @icry69| |Fanfikce na dva členy RT, ale jsou použity pouze jejich jména a vzhled. Vše kolem je smyšlené.| Příběh prochází postupnou korekcí, kterou proběhlo již 22 kapitol. Co se týká obsahu, ten však zůstane nepozměněný, doufám, že i tak si ale příběh mého pubertálního já, které se ještě učilo psát, užijete. ;))

|probíhá korekce| Stojím před ním a koukám do těch jeho oříškových očí. Je nervózní z toho co se bude dít dál. Jde vidět, že už to psychicky moc nezvládá. Po chvíli, kdy jsme oba dost dlouho mlčeli, se otočil a chystal se odejít. Musel jsem mu v tom zabránit. Okamžitě jsem ho chytl za zápěstí on jen tiše sykl ale neměl sílu na to odporovat. Otočil jsem si ho zpátky čelem k sobě. Nevěděl jsem, jak bude reagovat, proto jsem se otázku snažil co nejlépe zformulovat. Jednou rukou jsem ho stále držel za ruku a druhou jsem si ho chytil za bradu. Celodobě odvrácený pohled mě teď upřeně pozoroval a čekal co se bude dít dál. Po chvilce jsem nabral již dávno ztracenou odvahu a udělal něco co bych v tuto chvíli nečekal. Přitáhl jsem si ho do polibku. Nebránil se a polibek mi opravdu mírně oplatil. Během chvilky jsem se opět odtáhl. Ne moc jen kousek tak aby jsme se spolu dotýkali nosy. Opět se nebránil. Přemlouval jsem sám sebe abych se to opovážil říct. Obejmul jsem ho a hodně, hodně potichu mu do ucha zašeptal... ,,Druhá šance?"