„Kdybych chytila zlatou rybku a měla tři přání, tak tím prvním by bylo být hezká." Lidé tvrdí, že na vzhledu nezáleží a že to, co je opravdu důležité, má člověk uvnitř. Já osobně si ale myslím, že je to neskutečná hloupost. Kdybyste totiž byli v mojí kůži, chápali byste to. Říkají mi Via a jsem jeden velký omyl. A není to jen o mé neschopnosti konečně říct Nathanovi, co k němu cítím. Je zde totiž i má rodina a most Zatracených, z něhož jsem zatím ještě neskočila. A pak je tu také Kulička Kimber, záhadný Colin a matčin náhrdelník plný slz. - Úžasný cover je dílem @Ashala20 - Betace je dílem mé věrné @pogmanka a též úžasné @vanessaaster - Čtěte na vlastní zodpovědnost. Doporučuji 15+

,,Už jsi v bezpečí. Už jsi u mě,'' zašeptal ten neznámý a já se od něj odsunula dál. ,,Kde? Kde jsem?'' ptala jsem se roztřeseně a pohled mi spadl na mé tělo. Byla jsem navlečená do těch stejných volných šatů, jaké měl na sobě on. Chtěla jsem křičet, protože jsem nic z toho nechápala, a měla jsem takový dojem, že se mi to celé jenom nezdá a že ani po štípnutí se do zápěstí mě to nevykopne do reality v mém pokoji. ,,V nebi přece. Tam, kam patříš.'' Pokračování knihy - Tam, kde je bolest normální cover mi udělala skvělá: @cherrystyles- 🖤

Na svět se rodí spousta typů lidí. Lidé hloupí, chytří, ambiciózní, atraktivní, oškliví, hodní, zlí, nevděční... No, a pak jsem se narodila já. Neustále podezírám toho nahoře, že jsem se tu ocitla omylem, ale zjevně se to přesně takhle stát mělo. Říkejme tomu třeba osud, protože nejsem zrovna případ, kterej se každou chvíli projde po zemským povrchu s vědomím, že ho vyráběli rodiče v ložnici. Příběh šestnáctileté dívky se zvláštní schopností prožívat bolest za ty, které miluje. Za svou rodinu, blízké přátelé a... za něho.

Celá dnešní společnost je postavena na principu stáda a my všichni jsme jeho příslušníky. Skoro až úpěnlivě se snažíme v něm zůstat, splynout s davem, nijak nevyčnívat. Schováváme to, kým doopravdy jsme, abychom se vyhnuli vyloučení z něj. Svět je plný přetvářky a lži, jež se schovává za pravdou. Možná je třeba konečně čas shodit ze sebe beránčí roucho a být sám sebou. Ovšem, cesta k uvědomění není nikdy jednoduchá. A pro Willa s Alexem to bude opravdu těžké. „Vidíš ty ovce, pasoucí se na té pastvině za ohradou, Wille?" „Ano, vidím. Co s nima?" „Ty jsi jako ony. Slepě jdeš za vůdcem stáda, neohlížíš se na les opodál, co ti nabízí volnost a svobodu." „Pokud já jsem ovce, Alexi, tak ty jsi zase ten beran, za kterým jdu. V tom případě pak nepotřebuju žádný les." ______________________________ - Upozornění: LGBT román - Aktuálně se postupně přepisuje = něco nemusí úplně dávat smysl - Přepsáno 18/21 kapitol - Vítěz Hvězdobraní 2019 v kategorii Frajer z vedlejší koleje - Prequel pod názvem Červenčina maska Za cover velice děkuji @Gipi155 Díky i mým věrným betám: @pogmanka @MargarethMerry @Nina_1881 -

Zdravím Tomo, víš, že mě ten svět ničí? Ten svět plný smutku, bolesti a strachu. Ten svět, hubící jakýkoliv pokus o štěstí. Ten svět, který mě už tolikrát srazil na kolena. ------------------------------------------------------ Jedno tělo, jedna mysl, dva přátelé a spousty dopisů od zoufalé dívky pro chlapce žijícího v její hlavě. Nejlepší umístění - #2 v obecné fikci 16.7. 2017

Esej na společenské vědy věnovaná feminismu. Zveřejněno ke Dni žen. Ženy, všechny jste skvělé a silné. Dnes a i po celý rok oslavujte svou svobodomyslnost a samy sebe, protože jste drsný a úžasný! Jako cover mi posloužila fotka z Pinterestu od Carla Llanos.

Zhluboka jsem se nadechl čerstvého podzimního vzduchu. Ponurá a mystická vůně mokrého, zmačkaného listí poletujícího v dešti byla mou oblíbenou. Toto je začátek mého epilogu. ▸ Povídka obsahuje vážná témata, která by pro některé čtenáře mohla být nepříjemná. © All Rights Reserved | zzirque 2017

Vždy jsme byli přátelé. Ti nejlepší. Pokaždé jsem stála při tobě. Nikdy jsem tě nezradila. Nikdy jsem se k tobě neobrátila zády. Proč ty ano. Proč jsi mi musel tak moc ublížit . Vždyť já tě milovala. A právě proto ti teď píšu tento dopis.

Občas s hrůzou sleduji ty azurově modré oči. Nikdy se nepletou. Perleťová pleť se leskne a blonďaté vlasy pohupující se ve vlnách na jejích zádech září jako ryzí zlato. Plné rty a medový hlas. Musím si neustále připomínat, že je člověk. Že není robot ani pouhý výmysl techniky. Je ze svalů, kostí, šlach, nervů a orgánů. A těsně nad uchem, bezchybně skrytý pod kůží, má malý čip s nekonečnými zásobami dat a informací. Jeden život uložen na drobném kovovém disku hyzdící moji sestru Angeliku. Vítejte ve dvacátém druhém století. Století nesoucím se ve znamení maximální modernizace a automatizace, století, kterého se jako zázrakem lidská civilizace dožila. White mluví pomalu, nahlas a slovy seká jako šavlemi. Připadám si malý a nerozumný, když roztíná všechny mé naivní naděje, jednu po druhé. Ale na tom už stejně nesejde, na ničem nesejde, protože náš svět balancuje na kraji propasti a my nikdy nevíme, jakým směrem se doba ubere. *** „Lidé byli stvořeni k tomu, aby byli milováni, a věci k tomu, aby byly používány. Svět je v chaosu, protože vše je naopak." Dalajláma

Příběh o životě mladíka, kde se věci nedějí jen tak náhodou... O mládí, umění, náhodě, životě, ale třeba i lásce, klubech a hádkách. Městský storytelling s filosofickými prvky. Experimentální psaní, popisy z různých pohledů. Velmi povedená recenze https://www.wattpad.com/306975771-recenze-trochu-jinak-closed-ml%C3%A1d%C3%AD-jakubko11 První kapitola vyšla 20.12.2015 #2 v Obecná fikce