Říká se, že historie se opakuje. A možná je na tom něco pravdy. Aneb nepřímé pokračování Million Reasons.

Už očekával tvrdou ránu, oči měl pevně zavřené, čelist semknutou a v hlavě si snažil vzpomenout, zda má doma nějakou mraženou zeleninu, kterou si to pak ochladí. Ale nic se nestalo. Opatrně pootevřel jedno a pak i druhé oko. Ale viděl už jen jeho záda jak se od něj vzdaloval. "Na tohle nemám čas." Řekl tiše ale Kai věděl že kvůli tomu ho na pokoji nenechal. Zvedl se ze země a s úsměvem se vydal domů. On ho prostě praštit nechtěl.

„Ty se nejdeš schovat?" zeptal jsem se ho zvědavě, protože se opravdu nezdálo, že by měl v plánu dostat se z dosahu těch kapek. Hlavu vrátil do normální polohy a celým svým promočeným tělem se otočil na mě se zářivým úsměvem, zatímco si z očí znovu sejmul vodu, aby se na mě podíval. Když tak udělal, jeho tmavé oči byly plné štěstí a nadšení. Nerozuměl jsem mu. „Proč bych se měl před tím schovávat?" opáčil mi otázkou. „No, já nevím, mohl bys třeba onemocnět," odpověděl jsem starostlivě, nad čímž se jen zasmál a znovu roztáhl své paže. Chytal do dlaní každou jednu kapku, která se vpila do jeho kůže. Několik lidí proběhlo rychle kolem jeho domu, on si jich však nevšímal. „Déšť je něco, co už od mala miluju. Je to novej příval energie, kterej je potřeba uvítat s otevřenou náručí a ne se mu stranit. Je to něco, co nedodává sílu jen přírodě, ale i nám, lidem. Já jsem déšť a déšť je já." *** Příběh Michaela Daltona, šestnáctiletého chlapce, jenž už delší dobu skrývá tajemství. Tajemství, jež mezi něj a jeho nejlepšího přítele postavilo bariéru, která se zdá být nezničitelná. Ovšem, ona se tak opravdu jen zdá a Michael sám brzy zjistí, že nic není nemožné, pokud má člověk lidi, o které se může opřít...