„Přestaň," procedil skrz zaťaté zuby. „S čím?" Odrazil se od stolu a rozhodil ruce do stran. „S tímhle vším! Přestaň!" Rozkřikl se, i když se snažil krotit. „Myslíš si, že můžeš být jen ty uražená? I já můžu být naštvaný! Já to přece taky sakra nevěděl!" Batoh mi sjel z ramene a s tichým žuchnutím dopadl na zem. Dotčeně jsem otevřela pusu a pak jí zase zavřela. „A cos přesně si nevěděl?" Ptala jsem se už o něco klidněji. „Že seš tak mladá," upřesnil. „Mladá? Nechtěls náhodou říct malá?! Protože jsem o sedm let mladší než ty?!" Rozkřikla jsem se zase plná rozčílením. „Ne nechtěl a umím počítat!" ... Napsat něco ojedinělého v dnešní době, kde je nespočet románů, je těžké. Napsala jsem příběh, který není ničím originální, ale třeba si ho někdo přečte... V příběhu se vyskytují: gramatické chyby, sexuální scény, vulgarismy atd...

„Nesnáším tě." Zasyčela jeho směrem a stáhla si sukni květovaných šatů trochu níž. Přišlo jí, že s každým malým poryvem větru se jí zvedne lehká sukně. Každá jiná holka by na jejím místě dělala totéž, ale jen kvůli tomu, aby jí nebyli vidět kalhotky. Anna se však tohohle nebála, ani se nestyděla jen jí to zvedání sukně, neskutečně iritovalo. „Usmívej se." Doporučil jí, když čekali před velkým honosným domem Davidových rodičů, až jim někdo konečně otevře. Anna si byla jistá, že to bude nějaký majordomus, jak ze starých filmů, přeci jen, byli dost prachatý. „Uvědomuješ si, že ty šaty jsou hrozně nepraktický? Nedají se v nich schovat vůbec žádný zbraně!" Stěžovala si vyčítavě. Bez pistole si připadala najednou nějaká nahá. „Bože! Jdeš na rodinný oběd ne do...do míst kam chodí lidi jako ty!" Nevěřícně na ní hleděl. Věděl, že s šaty bude mít problém. Taky kvůli nim nadávala od tý doby, co si je na sebe navlékla. A však netušil, že její problém s šaty se vlastně týká jejich zbraní. To opravdu nečekal. „Až ti bude někdo mířit na hlavu, nebo se tě snažit vykuchat, budeš ještě rád, že jsem do tý podprsenky narvala své nože." Vědoucně prohlásila. David svůj modrý pohled zapíchnul do jejího dekoltu a zaraženě ho studoval. A že se bylo na co dívat. „Jak se ti tam vešli?" Zeptal se lehce nemotorně, jak byl zaujat jejím bujným lákavým poprsím. „Ptej se jen na věci, co opravdu chceš vědět." Doporučila mu a nic si nedělala z toho, že jí David prakticky slintá nad prsama. Hlavou jí proběhla jen myšlenka o tom, že jsou všichni muži stejný. ... Jen další příběh pro odreagování. Je to jenom další z mých pokusů, tentokrát o psaní z třetího pohledu, tak snad si to někdo přečte. Varování! V příběhu se může vyskytovat násilí, erotické scény, gramatické chyby atd...

Druhý díl Řízeni adrenalinem! „Blbečku." Zašeptala jsem podmračeně jeho směrem. „Proč ses rval?" Pokývla jsem na něj hlavou, aby se dal do vysvětlování. „Na tom nezáleží." Zamumlal mrzutě. „Seš dobitej jako pes, takže je jasný, že na tom záleží." Vyvrátila jsem mu a zkontrolovala tu ránu. Už se pomalu ani netekla. Ani nevypadala, že bude potřebovat zašít. „Jestli tě to uklidní, ten druhý dopadl hůř." „Otřepaná to fráze, ale toho druhého jsem viděla a mohu říct, že jste na tom asi tak na stejno." Mykl nad tím lhostejně rameny. Přelepila jsem mu obočí náplastí a začala mu otírat zakrvácený nos. Zaplať pán Bůh, nevypadal zlomeně. „Tak mluv." Pokývnutím hlavy jsem ho znovu vybídla k řeči. Ne zrovna nadšeně se nadechl. ... Jedná se o pokračování příběhu Řízeni adrenalinem s odstupem pět let. Doufám, že se vám bude příběh líbit alespoň z poloviny tak jako jeho první část. Varování v příběhu se objevují vulgarismy, sexuální scény a gramatický chyby.

„Jdeš tancovat?" Zeptal se jí a nechal jí dopít jeho pivo, které mu vytrhla z ruky. „Jasan, Kira by mě tu stejně nenechala celý večer jen tak postávat." Mikla útlými rameny. „To tvoje tancování spíš připomíná předehru dvě vteřiny před šukačkou. Ví vůbec vaši, že ještě nejsi v postýlce a dávno nesvíráš plyšového medvídka při spinkání?" Žvatlal jsem na ní jak na mimino. Bylo na ní vidět, že do teď o mé přítomnosti neměla ani páru. Můj hlas jí na chvíli zarazil, ale rychle se zapamatovala a s falešným úsměvem se ke mně a klukům otočila. „A ví policajti, že svou jízdou ohrožuješ nevinné babičky na přechodu?" Ušklíbla se a přiklonila se blíž ke klukům. „Pánové, neříkejte mi, že jste zase s tímhle tím," prstem zakroužila směrem k mé osobě. „Zase přijeli." Snažila se šeptat, ale musela mluvit dost na hlas, aby překřičela okolní hudbu. „Viděla jsem ho řídit a není to zrovna dvakrát hezký pohled." Jack s Joem to nevydrželi a vyprskli smíchy. John se snažil zadržet smích, ale pohrával na plné čáře, za to Mark se nestydatě řehtal na celé kolo. ... Tenhle příběh není ničím originální. Je psán pro duše, co si chtějí odpočinout od vážné literatury a hledají jen něco nenáročného, co jim zpříjemní čas. Jedná se o můj první pokus o psaní z pohledu jeho a jí, tak třeba si to někdo přečte... v příběhu se vyskytují: gramatické chyby, sexuální scény, vulgarismy atd...

Modrá a zelená, zase ta kombinace. Zírali jsme na sebe, každý s jinou směsí emocí. Touha, Chtíč, vzrušení, strach a očekávání. Bože, do čeho jsem se to zase dostala?

Být součástí téhle party znamenalo mnohem víc než jen přátelství. Šlo o dodržování pravidel... dost zvrácených pravidel. Na hraně vášně, zrady a manipulace se rozplývá hranice mezi tím, co je ještě hra, a co už je nebezpečná posedlost. Jak daleko je člověk ochoten zajít, aby neztratil ty, které miluje, i když je v sázce vlastní duše?

Adrienne ve svém životě staví rodinu na první místo. Aby dokázala, že to myslí opravdu vážně, rozhodne se upevnit vztah se svým otcem, který ji dříve opustil, a nyní žije se svou novou rodinou v přímořském městečku v Kalifornii. Enn si během pár hodin sbalí kufry a od základů změní svůj život. Nepřemýšlí o tom, co by ji vše mohlo čekat. Například člověk, který je ztracený sám v sobě, ale zároveň může zcela změnit její dosavadní pohled na svět. Myslí jen na to, že je správný čas, aby poznala i druhou polovinu sebe sama, která k ní neodmyslitelně patří.

Mia věří, že o Vánocích se dějí zázraky. Miluje ten kouzelný vánoční čas. Přestože nemá celou svou rodinu pohromadě a stále je zdrcená ze ztráty své mámy, i když se to snaží nedávat najevo, může se najít někdo, kdo její ztrátu zmírní. Někdo, kdo by navrátil Vánocům jejich pravý význam. Někdo, kdo jí je blíž, než by čekala. „Nedělej si to." „Co si nemám dělat?" nepochopím. „Tohle," ukáže na nás dva. „To se nestane." Druhý díl příběhu S tebou o Vánocích. Doporučuji přečíst si nejdříve první díl.

Sophie doposud netušila, že někoho hledá, dokud na něj nenarazila v první prosincový večer za přítomnosti několika dalších lidí. Není si jistá, zda to setkání cosi znamená, zda to něco mění. Ale zároveň cítí, že by ho ráda poznala blíž. „Nevím, jaké to je." „Tak mi dej šanci, pomoct ti to zjistit."

Moje nejtajnější myšlenky, o kterých jsem si kdysi dávno myslela, že nikdy s nikým nebudu sdílet. Moje milé i nemilé vzpomínky, moje až příliš nezkrotné emoce, moje rozpolcená duše a roztříštěné srdce... a tak ty kousky skládám znovu dohromady do těchto pár kapitol. Sdílím je s vámi, abyste mě možná o trochu víc poznali a třeba se i s některými mými pocity ztotožnili. A byli jsme si všichni o trochu blíž 🤍