Nicota mga kuwento

amatérská sbírka dekadentních básní A až uděláme všechnu práci, kvůli níž jsme byli posláni na zem, budeme smět vystoupit ze svého těla -které obepíná naši duši stejně, jako kukla budoucího motýla. A až nastane pravý čas, budeme své tělo moci odložit, a pak už nás nebude nic bolet, budeme svobodní a volní jako nádherný motýl. -elisabeth kübler-rossová

Jak moc je černá má minulost? Jak moc jsem přešlápl tu čáru oddělujicí mě a ten most? Proč se má černá duše mění na bílou? Vždy to budu já, ten smutný chlapec s černými myšlenkami. A ty budeš vždy ten bílý most, který je prokletý bílou barvou. Bílý most uprostřed černé řeky.