Historias de Pouto

Byla tma. Prudký vítr čechral listí stromů, které nebylo v té husté tmě vidět. Byla jsem sama, panika ve mně každou další minutou narůstala. Noc byla chladná a mně docházelo, že se nevrátí. Nechali mě tu, uprostřed lesa, bez jídla, bez mobilu, kterým bych si zavolala pomoc. Sklopila jsem hlavu a rozbrečela se. Zatímco já mrznu na úplně neznámém místě, rodiče si myslí, že jsem v pokoji a zlobím se na ně. Jak se to mohlo stát? Možná se ptáte: Jak se třináctiletá dívka ocitla v lese, desítky kilometrů od domova? No, to je delší příběh, pokud však máte čas, povyprávím vám ho. Máte? Skvěle! Tak pozorně poslouchejte... Mám tu další příběh, opět do soutěže Památník Terezín. Téma bylo prosté a zároveň dost složité- Jsem tu bez rodiny. Soutěž jsem sice nevyhrála, ale to mi nevadí. Mám z příběhu radost :) UPOZORNĚNÍ- v příběhu se vyskytují jména (Leo, Lenka atd.), která jsem použila do knížky Živly přírody, ale nijak to spolu nesouvisí. Leo a Lenka jsou v tomhle příběhu úplně jiné postavy, než v mé knížce. Nejsem totiž moc dobrá na vymýšlení jmen, takže jsem zvolila jednoduchou variantu všedních jmen :D Snad jste to pochopili :)

"Miluju tě a nic to nezmění, i když se známe po telefonu, probudil si ve mě něco, co nikdo jiný předtím" řekla v jeho náručí a přitom si hrála se svou gumičkou na jeho ruce. Otočil si k sobě její hlavu a odpověděl se slzami v očích "Miluju tě a nic na světě to nezmění, nechci tě ztratit". (políbili se)

Nikdy jsem netušila, že mi tolik přiroste k srdci. Dodala mému nudnému životu smysl. Je ta nejkrásnější věc, co mě mohla potkat. Tolik zážitků, humoru, lásky... Ale proč tu muselo skončit?

"nejlepší kámoši navždy?" řekl a podíval se mi do očí. Pohled jsem mu opětovala. Stalo se to zase... Jak se mu mám vydržet soustředěně dívat do očí, když se v nich pokaždé úplně ztratím??! "navždy!" řekla jsem mu a nasadila můj úmělý úsměv. Kdyby jen věděl...

Nikdy jsem si nemyslela, že by něco takového existovalo.. Nějáká bytost, jako jsi byl ty, co by chránila ostatní, natož, aby měl každý člověk svého vlastního.. Svého patrona, anděla..Tak jsem tě nazývala, můj anděl.. Akorát jsi byl jiný, odlišný a to jsem věděla ještě dřív, než jsem tě spatřila.. Dával jsi mi znamení už od narození.. Možná proto jsem už od mala kreslila nesmyslné znaky a skoro až depresivní obrázky, které skoro děsili, tím množstvým tmavých barev.. Možná díky tobě jsem byla v psychologa a nikdy jsem se necítila sama, i když to tak bylo. Možná jsi tam semnou opravdu byl, všude.. Byl jsi všude.. Až do doby, kdy jsem tě poprvé spatřila a ty jsi mi řekl "Vždy, když mě budeš chtít vidět, jen zavři na delší dobu oči a já se objevím".. A já to dělala, čím dál častěji a i když jsi věděl, že tě to za chvíli zničí, dělal jsi to dál.. Pokračoval jsi, jen kvůli mě.. A pak se to stalo, ten polibek, díky nemuž se vše změnilo a zničilo.. Muselo to tak být..