Panenka z masa a kostí

Seděla tam. Sama opuštěná se opírala o strom a zírala do prázdna, ústa pevně sevřená.

Přesně takhle jsem ji tehdy objevil a vůbec nic se od doby co jsem ji přinesl k sobě domů nezměnilo. Zní to zvláštně, jako něco co si někdo vymyslel, aby ohromil kamarády z hospody. Ale je skutečná, její prázdné oči právě propichují bílou zeď mého obývacího pokoje a její končetiny dělají faldíky na mém gauči.

Její příchod v mém srdci rozpumpoval city a v mém mozku otázky. Kdo to je? Není to jen má fantazie? Cítí něco? Umí mluvit? Není nebezpečná?

I přes to, že o ní nic nevím jsem se jí ujal. Něco mě k ní táhne. Touha je divoká... a nebezpečná...