Mořská panna Lia

,,Lio, kam jdeš?"
,,Jdu si zaplavat!" houkla Lia, ale neohlédla se.
,,To už je dnes potřetí!!" křikla za ní matka, ale Lia už ji neslyšela. Byla doslova plná štěstí, že se vrátí k moři.
,,Ale, ale! Copak, Lio. Ty snad chodíš hledat perly, že jseš tu tak často! To jseš tak chudá?" ušklíbla se dívka s mikádem obarveným na fialovo a s posměšným výrazem ve tváři. Byla to Ella. Každému se s oblibou posmívala spolu s partou namyšlených holek z devátého ročníku. Lia je často viděla na záchodcích pokuřovat a držet dveře každému, kdo byl mladší, než ony.
Lia dělala, že je neslyší. Byla na jejich urážky až dost zvyklá, než aby se s nimi kvůli tomu začala hádat. Jen skočila do vody a na nic, co se dělo tam nahoře, si už nepamatovala. Teď byla tady, dole, kde má opravdové přátele. Najednou ucítila jemné žďuchnutí. Byl to Ray.
Husté blonďaté vlasy mu ve vodě povlávali, průsvitná pleť se leskla v odrazu slunce, ocas, jenž nahrazoval nohy, se ladně vlnil v průzračně modrém moři a na rtech mu pohrával veselý úsměv, že už ji zase vidí.