„Zajímalo je někdy, jak se cítíš ty?" Zeptal jsem se ji. „Není to jejich práce." Odpověděl a podívala se na nebe. „Tak co je jejich práce?" Pořád jsem nechápal. „Nacpat do tebe prášek, postarat se, abys neztratil váhu a hlavně žádná ostré předměty, sebevraždu si nemohou dovolit." Zírala na nebe, její tvář byla tak dokonalá. „To se někdy neptali, co cítíš? Proč jsi to udělala?" Vyhrkl jsem. „Ptali se ze začátku všichni." Otočila hlavu ke mně. „A teď se ptají?" Zajímal jsem se dál. „Teď už je jim to jedno." Podívala se na mě. „Proč?" Musel jsem to vědět, nebo jsem aspoň chtěl. „Jsem beznadějný případ."