Ona: A tak jsem si tak kráčela vstříc nocí s pocitem samoty. Jakoby mi někdo chyběl. O někom takovým jsem ovšem nevěděla. Nikdo mě nenapadal a tak jsem to hodila za hlavu. Ten pocit tu však stále byl. On: Ležel jsem na střeše našeho paneláku. Koukal jsem na hvězdy, které byly rozmazané kvůli mým slzám. Nemohla za to, co se jí stalo, ale ublížila mi tím. Moc mi tím ublížila a já si kvůli tomu tak moc chtěl ublížit. Vlastně pořád chci, ale pořád je tu ta naděje, že si vzpomene. A i kdyby ne, tak mi stejně už moc času nezbývá.