Po chvilce už mě neuvěřitelně bolely nohy, vztáhla jsem si je před sebe a vydatně si zívla. Nevšimla jsem si tmavovlasého kluka, který se řítil po chodbě směrem. Přímo ukázkově zavadil o mé nohy as hlasitým plácnutím se rozvalil na zemi. Nemohla jsem se ubránit tomu, abych se z chuti zasmála. Jak to slyšel, zvedl hlavu natolik, aby mě mohl probodnout vražedným pohledem a nespouštěl ho ze mě vstal. Rozesmálo mě to, co jeho ještě víc rozzlobilo, přimhouřil oči av celé své (působivé) výšce se přede mě postavil. "Máš nějaký problém ?!" zeptal se a jeho oříškově hnědé oči mě pohledem vraždili. Nedokázala jsem mu odpovědět jinak, než smíchem a kýváním hlavy, které ho nepřesvědčilo, jen naštvalo ještě víc. "Podívej, byla ho to hloupá nehoda, takže se jednoduše zasměj a kráčej dál, než normální člověk. Opravdu nemám náladu zabývat se nějakým idiotem, "řekla jsem mu lhostejně. Nezdálo se, že by ho nazvaného idiotem potěšilo. Co mi bylo maximálně jedno. Nejsem tu pro potěšení nějakého magora bez náznaku dobré nálady či rovnováhy, který už začínal pěnit. Baz zájmu jsem se opět začetla do časopisu a čekala, dokud vybuchne.