ZTRACEN

Pomalu přejíždím po její tváři studeným nožem a nechávám se unášet v kapkách krve dopadajících na zem. Každým dalším výkřikem se cítím líp a líp.
Moje oběť ze sebe už vydává pouze divné skřípavé zvuky, všechny tohle dělají. Všechny jsou stejné.
Teď nastává moje oblíbená část, přejdu k tý ušmudlaný holce zpředu a naposled se podívám do jejich okouzlujících zelených očí. V jejím výraze je vidět strach a zděšení z toho, co přijde. Je tak vystrašená, že už přestala vydávat i ty strašné pisklavé zvuky.
Nakloním se k ní blíž a potichounku jí pošeptám „Ty tvoje krásný oči už budou navždy moje."
Škodolibě se zasměji a začnu přibližovat nůž k jejím očím. První si vybírám pravé. Kateřina, moje další oběť nemůže řvát. Má v puse roubík. Jediné na co se zmůže, jsou tlumené výkřiky mezitím co jí vyškrabávám pravé oko z očního důlku.
Bylo by pro mě snadnější moje oběti první zabít, ale to by jsem si pak nemohl vychutnat to sadistické potěšení z jejich výkřiků, a jak já to miloval. Tohle už totiž nebyly ty skřiplavé zvuky, jako předtím. Byly to poslední výkřiky před smrtí.
Trvaly vždycky jenom chvíli, vždycky pak omdlely bolestí, Moje sladké holčičky.
Ta chvíle kdy ze sebe vydávali ten nelidský zvuk, byla ta jediná chvíle, kdy jsem měl pro co žít.