Už co si pamatuji, jsem měl slabost pro barvy. Většina lidí tuto moji zálibu nechápala, jelikož jsem je viděl vždy a všude, i pod pouhými symboly. Lidé mou diagnózu nazývají všelijak: porucha autistického spektra, vlastní svět, ten divný, němý, hloupý. Zvykl jsem si na to. Je marné přesvědčovat jednotlivce o opaku. A je troufalé pokusit se přesvědčit společnost. Já se o to pokusím. Možná je to až bláznivé, ale copak v očích jiných blázen nejsem? Mám však problém s mluvou. Bojím se vyjadřovat své myšlenky nahlas, občas se polekám vlastního hlasu, který neovládám tak, jak bych chtěl. Raději píšu. Je to jednodušší. Nebojím se, že udělám chybu, protože si vše mohu zkontrolovat. Tohle je má teorie barev a symbolů... 🔸🔸🔸 "Jenny," zašeptal jsem tiše jméno své vychovatelky. "Ano?" reagovala ihned, jako všichni. "Červená." "Jaké číslo?" Rozuměla mi. Chápala mou teorii. "Čtyři," s námahou jsem ze sebe dostal. Nepřicházelo žádné pokárání. I když byl symbol na obrázku zelený, ona v něm viděla to, co já. Nebo se alespoň snažila. *** #5 v Obecná fikce #3 v Obecná fikce #2 v Obecná fikceAll Rights Reserved