Záblesk

Píši. Píši slova, která možná mají pro někoho smysl, i když pro mne jej už dávno ztratila. Píšu, abych nalezl své ztracené já, možná i uklidnil bouři emocí, která se prohání po mém nitru, vytrhává z mozku neurony i s kořeny, nebere ohledy na život naděje. Směje se do ticha a burácí hromovým smíchem. V očích jí planou ohně blesků. Vždy jen na chvíli, ale na sekundu jsou schopny změnit ráz celé krajiny. Ze zataženého nočního nebe je náhle zářivě bílé jako světlo nemocničního sálu, když se pacient probere uprostřed operace. Bojí se, protože ona zář značí smrt.
Magie neexistuje, čáry jsou jen slovo pro hlupáky, kteří si neumí vysvětlit skutečnost, podléhají zvířecím instinktům, ke kterým se přidalo "fascinovaně hleď a hraj u toho mrtvého brouka. Nebo spíše strom. Nebo šutr. To je jedno, stejně to budeš hrát příšerně, zemřeš, protože tě sežere medvěd".

Píši. Ztrácím se. Padám.