Píši. Píši slova, která možná mají pro někoho smysl, i když pro mne jej už dávno ztratila. Píšu, abych nalezl své ztracené já, možná i uklidnil bouři emocí, která se prohání po mém nitru, vytrhává z mozku neurony i s kořeny, nebere ohledy na život naděje. Směje se do ticha a burácí hromovým smíchem. V očích jí planou ohně blesků. Vždy jen na chvíli, ale na sekundu jsou schopny změnit ráz celé krajiny. Ze zataženého nočního nebe je náhle zářivě bílé jako světlo nemocničního sálu, když se pacient probere uprostřed operace. Bojí se, protože ona zář značí smrt.
Magie neexistuje, čáry jsou jen slovo pro hlupáky, kteří si neumí vysvětlit skutečnost, podléhají zvířecím instinktům, ke kterým se přidalo "fascinovaně hleď a hraj u toho mrtvého brouka. Nebo spíše strom. Nebo šutr. To je jedno, stejně to budeš hrát příšerně, zemřeš, protože tě sežere medvěd".
Píši. Ztrácím se. Padám.
Alfa, který už dlouho hledá svou družku je hostem alfy Sněhové smečky. I když se okolo něj motá sestřenice místního alfy, nevzdává hledání JEHO družky.
Dívka , která pracuje jako služebná u alfy Sněhové smečky. Svého druha nehledá. Je spokojená s tím, co má. A to jsou přátelé. Ti ji bohatě stačí.
Ani jeden z nich nevěděl, že ten druhý existuje. Dokud se nepotkali. On ji hledal dlouho, ona jeho nehledala vůbec. Ale i tak je osud svedl k sobě.