Prodleva

Já - maličká báseň.
Ten rozevlátý volný veršíček vzedmutý zvučným rytmem.

Ty, milá čtenářko, dobře čti mě, budu jako tvá první vzpomínka.
Ten první krůček, první upadnutí.
Ne, na to se nezapomíná...

Taky vrzající dřevěná houpačka, jež zasklí tvé suché oči.
Chci, aby ses sama podívala,
že tohle se nezměnilo.

Ale básnířko, ty, co jsi napsala mne, proč mlčíš?
Mluv, ústa se otevřou a vynesou mne výš.
Každý přece nechá rád ukápnout trochu stesku.
A i když mě máš pouze ve své hlavě, odvlaju dál!

Já - psána na papíře v rukou,
dnes složená z těch barevných písmen displeje.

Neboj, ozářím černo světa.
S tebou!

Jsem tvoje duše a ty mé tělo.
Tak ukažme všem,
pár těch tichých míst,
kde vítr prohání se korunami stromů,
aniž by zašustil.

Jsem báseň.
Tak proč se tomu, má čtenářko, tak divíš?
Odrážím zjevy lidských mohutných skal.
Těch citů nevysvětlitelných.
No, snad je pochopíš.
Moje básnířka je pro tebe má....
Tak čti mě, jen čti!
Budu třeba vzpomínka tvá,
nebo z cukrové vaty tvé sny....