Život jako horská dráha

,,Kdo jsi?" zeptala se nabroušeně moje nová spolubydlící.

,,Jmenuji se Vivien." odpovídám s nezájmem a taky si ji prohlédnu.

,,No jo, ale KDO jsi? A co tu chceš?" přidala ještě víc na agresivitě hnědovláska s velkým poprsím a přimhouřenýma očima.

,,Jsem tvoje nová spolubydlící. A chci si vybalit věci." druhou větu jsem skoro zašeptala. Schválně jsem se vyhýbala očnímu kontaktu.

,,Jak mi můžou v půlce roku přidělit spolubydlící?! A proč mi to nikdo neřekl?" vykřikla, ale očividně to nebylo vůbec určeno mě. Přešlápla jsem a hodila jsem kufr a tašku na postel

"Mimochodem, jmenuju se Karen." otočila se na mě a podala mi ruku s už trochu přívětivějším, ale stále podezíravým pohledem. "Těší mě, Karen." řekla jsem opatrně a dál si vybalovala věci.

---

"Ehm, kdo jsi?" zeptala jsem se potichu a nejistě se cizinci podívala do očí.

"Ahoj. Je tu Karen?" Zeptal se blonďatý kluk se sebevědomým úsměvem.

"Ne, teď odešla," řekla jsem se sklopenýma očima.

"Tak já tu na ni počkám." řekl jako by nic a bez pozvání vrazil dovnitř.

---

Když vám zemře matka, a vy se musíte kvůli nedostatku peněz přestěhovat, není to nic lehkého. Věřte mi. Musíte přestoupit na novou školu a nic nejde podle plánu. Nejste zrovna sociální typ, takže přátel si moc nenaděláte. A když ano, tak na vás nemají zrovna dobrý vliv.

Sami nevíte, co od života čekáte, ale jedno víte jistě. Nečekali jste, že bude jako horská dráha.