Skrytá vlčí tvář

Ten den byl naprosto obyčejný, všední a já neměla sebemenší tušení, že právě tohle je ten den, kdy se celý můj život obrátí naruby. Na takový zlom ve všem, co jsem dosud znala a na co jsem byla zvyklá mě nemohlo připravit naprosto nic. Snad jenom Anyxiny jantarové oči jakoby vždy věděly co se stane a právě proto jsem se jich při divoké bouři beznaděje a zoufalství držela. Tonoucí, zoufale se snažící zachytit jediného stébla trávy, na které se musí plně spolehnout a doufat, že ho zachrání před zuřivým proudem ledově chladné vody. Naděje je možná malá a tenoučké stéblo možná představuje jen úzké spojení se životem, ale i přesto, když se udržím, když stéblo trávy vydrží, pak možná - jen možná.....bych mohla bouři přečkat.....a po bouři se vždy vyjasní - aspoň v to doufám.