Čas slunce a obilí

Schopnost nepodmíněné, neerotické lásky je jednou z věcí, které definují lidskou bytost. Když člověk tajně miluje, aniž by mu bylo opětováno, a stará se, aniž by o něj bylo staráno, dává, aniž by čekal vlastní zisk. Ne každý je toho schopen, a i dnes lidé uzavírají vztahy především proto, aby uspokojili své vlastní potřeby a touhy. Dávají lásku druhým, ale v duchu doufají, že se jim něčeho dostane. A pokud se nedostává, jen málokdy taková láska funguje, a většinou časem odezní.

Není tomu však vždy. Jsou situace, kdy se o své pocity nelze s druhými podělit, kdy jsou i ty nejneovlivnitelnější, nejvrozenější a nejhlubší vlastnosti a city považovány za faleš a hřích. Ne každý má na lásku právo, ačkoli se nám to tak může zdát. A právě tihle lidé vědí ze všech nejlépe, jak se křehké lidské sny a ideály dokážou rozplynout.

Krátká filozoficko-romantická povídka „Čas slunce a obilí" je inspirována skutečným příběhem mladého člověka, který nedokázal přijmout sám sebe, a který byl přírodou a evolucí tak trochu předurčen k té nejtvrdší zkoušce, jakou může lidská duše podstoupit - zapírání sebe sama, a zapírání svých vlastních citů.