Navždy (PROBÍHÁ KOREKCE)

Stál jsem tam před jeho fotografií v rámečku s černou stuhou a díval se na urnu, o kterou byl rámeček opřen. Můj pohled byl prázdný, na rozdíl od ostatních, jejichž pohledy byly plné slz. Já na to neměl. Neměl jsem ani sílu stát. Musel jsem se posadit na zem. Počasí nemohlo být depresivnější. Olověně těžké černo-šedé mraky zakrývaly celou oblohu. Vítr, chvílemi sílící, zvedal z promočené země zbývající listí opadané z nyní již holých stromů. Z nebe se tu a tam snesla kapka vody, jako by mračna a nimi skrytá obloha truchlila s námi. Zatímco všichni pomalu odcházeli, já stále seděl. Seděl a koukal. Proč se tohle děje těm nejhodnějším lidem?