Na vlnách Staletí

,,Mé jméno je Kassandra Loreline II., princezna Oxfordenská." ,,Jo jasně. Podívej, kotě, nemám páru, co je ta tvoje Oxfordenie, a abych řekl pravdu, je mi to šumák, ale pokud nechceš, aby tě tady na místě někdo vohnul třeba tady o tuhle popelnici, měla bys vypadnout. Holka jako jsi ty tady nemá co dělat." ,,Prosím? Já jsem princezna, pane, a můžu být kde chci, ale upřímně bych velmi ráda věděla, kde vlastně jsem...?"
Pátravě jsem se na ni zadíval. Vypadala zvláštně, jakoby z jiného času. Bílé šaty, které měla na sobě, byly na mnoha místech potrhané a špinavé, složitý účes se ji rozpadal a - bůh ví kde ho vzala - stříbrný diadém lesknoucí se ve světle poblikávající lampy jí sklouzával z vlasů. Natáhl jsem ruku a opatrně jí ho sundal, ale ona se zamračila a vytrhla mi ho. ,,Co si to dovolujete?!" vykřikla, ale já ji neposlouchal. Vážně nevypadala, že by byla odsud.
Tak jako tak, nejsem takovej hajzl, abych holku, ať už je sebevíc divná, nechal v noci v těhlech uličkách.
,,Tak pojď, kotě, promluvíme si někde na bezpečnějším místě. Hlavně teď buď ticho, a radši se moc nerozhlížej!" Přes její nechápavý a vzdorovitý pohled jsem ji pevně popadl za ruku a pomalu ji vedl pryc z tohohle pekla.
,,Poslyš, kde to jsem?" zašeptala po chvíli, a já se na ni podíval jako na blázna. ,,No přeci v Londýně." Zatvářila se nechápavě, ale potom se jí z očí vytratilo snad vschni světlo, co tam bylo. ,,Dobře, tak...v jakém století jsem?"
__________

Aby bylo jasno, tenhle příběh beru jako takovou oddechovku. Kapitoly rozhodně nebudou vycházet pravidelně.