The day he left ► boyxboy {cz}

Srdce mi začalo bít jako o závod. Snažil jsem se popadnout dech ale marně, všechna snaha byla k ničemu. V krku mě tlačil obrovský knedlík a ústa mi najednou vyschla. Hlasitý zvuk tlukotu srdce se mi tlačil do ušních bubínků, jako by chtěl vyskočit ven a říct všem, co se uvnitř mě vlastně děje. Možná by to tak bylo lepší, protože ani já sám jsem netušil, co se právě odehrává. Všechny svaly v těle se v jednu chvíli napnuly a v druhou se zase stočily jako klubíčko provázku. Do těla se mi snažili dostat neviditelní červy, kteří si pomalu prokousávali svou cestu. Ale nebolelo to tím obvyklým způsobem, když se třeba říznete nožem do prstu. Ta bolest vycházela odněkud zevnitř, odněkud, kde jsem netušil, že vůbec něco může tak moc bolet. Vše kolem mě se přibližovalo a zároveň vzdalovalo. Lidé mluvili moc nahlas a pak zase moc potichu. Před očima se mi mihotaly malé skvrnky a na chvíli jsem musel zavřít oči, abych jim nedovolil se přiblížit moc blízko a nevklouznout mi do hlavy. Myslel jsem, že umírám. Čekal jsem, že tohle je ta poslední chvíle, o které se všude tak píše. Ta, kterou vídáváme v televizi u mnoha lidí. Jenže tak by to bylo až moc lehké. Byl to pouze panický záchvat. Jenže copak tohle někomu můžete říct? Copak tohle vše dává smysl? Copak by vůbec někdo poslouchal a rozuměl? Nikdo nikdy nerozuměl, protože něco takového ani slovy popsat nejde. Ať se už snažíme sebevíc, pocity nikdy nejdou přesně vyslovit nebo vyjádřit. Nikdo se nikdy opravdu a stoprocentně nedozví, jak se vlastně cítíme.
Možná že ty budeš ten první, kdo konečně pochopí.