Pro lásku

Jsou dny, kdy zíráme do stropu, bez duše, bez života. Nevidíme naději. Necítíme naději. Nemáme naději. Jenom přežíváme, neschopní zvednout se a něco udělat. A vlastně to ani nechceme. Žít je v ten okamžik až příliš náročné, než abychom to zkusili.

Pro mě ten den právě nastal. Ale vím, že v tom nejsem sama. Nikdo není.

Já tu mám jen svou bolest, naději a lásku. A bojuji s ní svým vlastním malým způsobem. Způsobem řízené bolesti.

Věnováno lásce.