Můj vlkodlak

Jmenuji se Rose! Je mi 16 let. Můj život je strašně složitý. Můj děda je cvičitel, ale né lvů nebo koní, ale vlkodlaků. Vycvičil už tolik vlkodlaků, že bych je nespočítala na jedné ruce. Bydlíme s dědou v malé chalupě hluboko v lese, aby nebylo slyšet řvaní vlkodlaků, když je děda mučí nebo bičuje kvůli tomu, aby poslouchali. Bydlí tam s námi i můj bratr, který je taky vlkodlak, jmenuje se Read. Teď u nás bydlí jeden kluk, zase vlkodlak, přišel dobrovolně, to jsem i koukala. Nikdo k mému dědečkovi nechodí dobrovolně, bojí se ho. Děda říká, že je jeho 482. vlkodlak v pořadí. Já to nějak nesleduji. Pracuji ve městě na panství, jako služebná našemu pánovi. Náš pán je velmi divný, má svoje tajemství, které nikomu neřekl, ale vlkodlak není. Vlkodlaky poznám podle čichu, to mě naučil můj děda. Pracuji s jeho dcerou, taky mu dělá služebnou, i když nechápu proč. Je to tichá osoba, jmenuje se Gabriela. Rozumím si s ní, je jako moje sestra, jenom sestry si říkají všechno, ale Gabriela neví o mém tajemstvím. V naší říši je totiž zakázáno cvičit vlkodlaky a přesto to můj děda dělá. Je takový už od té doby co se s babičkou seznámili. Babička bydlí ve městě, nechce skončit ve vězení,kdyby náhodou dědu chytili. Já zůstala, pomáhám mu a mám práci. Můj bratříček je takový namachrovaný spratek,i když on to o mě taky říká, takže jsme si kvit. Každému vlkodlakovi se vysmívá, protože oni trpí a on už ne. Náš vlkodlak,co tedy u nás bydlí se jmenuje James. Tak to bylo asi vše na úvod a teď zpět na začátek.