Seděla na vysoké větvi největšího stromu, němého krále lesa, jenž byl nyní její jedinou útěchou. Dlouhé tmavé vlasy jí vlály v mírném, tichém větru, hlavu měla vztyčenou, ale po tváři jí kanuly velké slzy strachu, vzteku a hořkosti. Ve vzduchu byla cítit smrt.
Vzali jí všechno. Domov, majetek i rodinu.
V jejím srdci bylo tolik hněvu, že by dokázal zničit všechny bezcitné tvory co si říkají lidé, kteří by se nacházeli v jejím dosahu
A možná by se jí to i povedlo,
Nebýt jistých tří podivínů, drobného lístku, a šepotu, jenž zřetelně říkal;
"Něco se děje...
Něco více než jen smrt...."