Víra, naděje, láska

Seděla jsem na skále a pozorovala šedé vlny, jak tančí do rytmu, který jim udává vítr. Jak se roztříští na tisíce kapiček po tom, co vší silou narazí do ostrých útesů. Připomínalo mi to mě a to jak svým tancem dokáži přivést do záhuby tolik nevinných lidí, jen kvůli přání Lesa... Cítila jsem se strašně provinile, nechtěla jsem něco takového dělat. Oči se mi opět zalily slzami a do moře pode mnou spadlo pár dalších slaných kapek. Jakoby jich nebylo v Oceánu i tak dost...

Metafora, kde hlavní hrdinka Pelika odjakživa slouží Lesu, patří k němu a v rámci možností je dokonce i šťastná, a kde se však vše změní, když jednou neuposlechne svého pána a ve strachu uteče k Oceánu, dlouholetému nepříteli Lesa, nás má přiblížit ke skutečnosti, že každý z nás je milovaný takový jaký je, že každý z nás má nevyčíslitelnou hodnotu a že všichni Někomu patříme.