Kořist

Místnost ozařoval pouze jas ze svící, které se nacházely na studené kamenné zdi. On sám však svou tvář neukázal, ta stále zůstávala skryta v černém závoji stínu, avšak přeci jen něco bylo vidět. Byly to jeho oči zabarveny barvou rudých růží, které toužily po něčem víc než-li jen po krvi, která vytékala z mého krku a pomalým proudem se linula až do úst dalšího krvesaje. V jeho očích byla vidět samota, bolest a něco, co jsem já sám nebyl schopen poznat. Přeci jen mé líce pokaždé, když se na mne tímto pohledem zadíval, dostali barvu nachu.