„Ten měsíc... Tak jasný, jako odraz oka chtíče. Zářivý, jako vyhlídky zamilovaného. Nedotčený a nedotknutelný...
Světlo na konci tunelu, kapka neděje, kterou se člověk snaží zachytit napříč tomu, že mu pokaždé proklouzne mezi prsty, ale nevzdává se, jelikož právě tato kapka je jediná naděje a nezbývá než vydržet a držet prsty u sebe... vytvořit mezi nimi pouto, vztah, jelikož nic není silnější a nedokáže zachytit naši kapku naděje lépe." ...Zase jsem mimo, myslím na jiný svět. Možná je to tak ale lepší, protože nemusím pomýšlet na mé problémy, můžu prostě utéct. Utéct realitě do scenérií, které mi ona sama naskytuje. Podle některých jsem snílek, podle jiných troska, já se ale nevidím nijak vyjímečně. Jsem jen další člověk s pokřiveným pohledem na svět. Jen další odpadní produkt společnosti, té velké továrny na smrt a ničení Země.
A tak jdu dál temným městem. Sám. Sám oblkopen prázdnotou.
Hoseok pracuje na případu sériových vražd, za které může jedna a ta samá osoba. Co když se ale vrah s ním spojí prostřednictvím esemesek?
Jenže Hoseok neví že vraha má přímo před sebou.