Ve třídě zavládlo ticho.Náš třidní učitel,pan Walker,se na mé spolužáky vážně podíval.Při jeho pohledu všichni zatajili dech.Starý,a přísný muž se procházel kolem našich lavic,zatímco nám rozdával naše pololetní vysvědčení.Při zastavení u mé lavice si odkašlal.
,,Amber,mohla jsi se snažit víc." řekl a odložil na mou lavici papír s mými známkami.Udiveně jsem se podívala na mé výsledky z matematiky. ,,Čtyřka?" vyjekla jsem.Podložila jsem si hlavu pravou rukou,a přemýšlela jsem o tom,jak bude reagovat mamka.Najednou jsem cítila tlak za krkem.Má kamarádka Samm mi dala ruku kolem ramen a podívala se mi do očí.
,,To bude dobrý." nadějně se usmála,ale já jsem jí svůj úsměv neobětovala.V tom zazvonilo.Se zazvoněním se všichni zvedli,a začali si balit věci.Já jsem zvonek však ignorovala.Nemohla jsem myslet na nic jinýho,než na to,co řekne mamka.Už jen kvůli tomu,že se s tátou před měsícem rozvedli,jsem jí nechtěla přidělávat další starosti.Ale vypadá to,že čas se vrátit nedá.Zvedla jsem se,a společně se Samm jsem se loudala ke dveřím.
,,Půjdem ke mně,nechceš?" usmála se.To jsem jí ale nemohla zapřít.Vždy,když jsem měla hodně špatnou náladu,ona mi vždy pomohla.Už jen kvůli jejímu optimismu jsem se nemohla mračit.Upřímně,bylo mi hned líp.Namířili jsme do šatny.Rychle jsme popadli naše tašky s bundama a utíkali ven z toho příšerného zařízení,kterému se říká škola.Pospíchali jsme na zastávku,na které právě stál autobus jedoucí k Samm domů.Když jsme doběhli ke dvěřím autobusu,nemohla jsem popadnout dech.Tlačilo mě na hrudníku,což se mi obvykle nestává.Bolest u srdce jsem naštěstí překonala,nastoupila do autobusu a dělala,jako by mi nic nebylo.Sedli jsme si na sedadla do zadní části autobusu.
,,Ani se mi nechce domů." přerušila jsem ticho.
,,Neboj,máš ještě mě.Jestli chceš,můžeš u nás dneska spát."
"I am sick of everyone just expecting me to be fine because I have a better life, but money doesn't erase the trauma and abuse," I say mad. "Why can't people get that is okay to not be okay?"
"If you are sick then stop giving a shit about what other people think you should be," says Charles carelessly. "If people think you should be okay by now and you are not, who cares? I don't, and you shouldn't. You shouldn't give a fuck about that shit as long as you are working on it, you don't need to listen to other people Xel."
I look at him surprised. "What?" He asks.
"Did Charles Leclerc just said the words 'shit' and 'fuck'" I say smiling, and he simply shakes his head.
"Shut up," he says and then hugs me.
"Thanks, Charles," I say genuinely. "Thank you for everything. I love you."
He is surprised.
"You are my brother," I say and smile at him. It's true, we may not share blood, but he is as much of a brother to me as Jules was once to me.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Axel had a half-brother, Jules Bianchi. The father of Jules (Phillipe Bianchi) got divorced of his mother and had a one night stand with a Mexican women which got pregnant. Nine months later she died giving birth a to girl which she named Axel. Phillipe never appeared in the picture as the father, so Axel lived her life in a orphanage. Phillipe died when Axel was 4 and that's when Jules discovers she has a half-sister.
DISCLAIMER: This is not a love story between the protagonist and Charles Leclerc or Jules Bianchi. She will have a love interest but it is not an F1 driver.