Amber Marshallová:Jezdkyně-1

Ve třídě zavládlo ticho.Náš třidní učitel,pan Walker,se na mé spolužáky vážně podíval.Při jeho pohledu všichni zatajili dech.Starý,a přísný muž se procházel kolem našich lavic,zatímco nám rozdával naše pololetní vysvědčení.Při zastavení u mé lavice si odkašlal.
,,Amber,mohla jsi se snažit víc." řekl a odložil na mou lavici papír s mými známkami.Udiveně jsem se podívala na mé výsledky z matematiky. ,,Čtyřka?" vyjekla jsem.Podložila jsem si hlavu pravou rukou,a přemýšlela jsem o tom,jak bude reagovat mamka.Najednou jsem cítila tlak za krkem.Má kamarádka Samm mi dala ruku kolem ramen a podívala se mi do očí.
,,To bude dobrý." nadějně se usmála,ale já jsem jí svůj úsměv neobětovala.V tom zazvonilo.Se zazvoněním se všichni zvedli,a začali si balit věci.Já jsem zvonek však ignorovala.Nemohla jsem myslet na nic jinýho,než na to,co řekne mamka.Už jen kvůli tomu,že se s tátou před měsícem rozvedli,jsem jí nechtěla přidělávat další starosti.Ale vypadá to,že čas se vrátit nedá.Zvedla jsem se,a společně se Samm jsem se loudala ke dveřím.
,,Půjdem ke mně,nechceš?" usmála se.To jsem jí ale nemohla zapřít.Vždy,když jsem měla hodně špatnou náladu,ona mi vždy pomohla.Už jen kvůli jejímu optimismu jsem se nemohla mračit.Upřímně,bylo mi hned líp.Namířili jsme do šatny.Rychle jsme popadli naše tašky s bundama a utíkali ven z toho příšerného zařízení,kterému se říká škola.Pospíchali jsme na zastávku,na které právě stál autobus jedoucí k Samm domů.Když jsme doběhli ke dvěřím autobusu,nemohla jsem popadnout dech.Tlačilo mě na hrudníku,což se mi obvykle nestává.Bolest u srdce jsem naštěstí překonala,nastoupila do autobusu a dělala,jako by mi nic nebylo.Sedli jsme si na sedadla do zadní části autobusu.
,,Ani se mi nechce domů." přerušila jsem ticho.
,,Neboj,máš ještě mě.Jestli chceš,můžeš u nás dneska spát."