Život přece nemůže být jenom černý

Pátek, 22.12. 18:00
Vešli jsme dovnitř dveřmi, které vypadaly, že se za chvilku rozpadnou, a pak chvilku bloudili chodbičkama starého tmavého domu. Ztrouchnivělá prkna v podlaze skřípala pod tíhou našich kroků, na zdích se olupovala tapeta... a ten smrad. Ten hroznej hnilobnej smrad.
,,Jsme tady." křiknul můj asi o hlavu menší kamarád Ondra, kterej má tak blonďatý vlasy, že mu tady v tom šeru skoro až svítí hlava, než zaklepal na dveře. Ani nečekal na odpověď a už vcházel do pokoje.
*Skvělý...* pomyslela jsem si, když jsem zjistila, že tu je ještě tma. A všude po podlaze byli různý věci... *co je tohle... fuj... radši se na to ani nebudu koukat.*
Přeskákali jsme na druhý konec pokoje, kde na zemi na matraci seděl kluk.
Chvilku jsem si ho prohlížela. Kamarádi říkali že je asi stejně starej jako já, ale když jsem ho viděla, nechtělo se mi tomu moc věřit. Měl skoro šedivý vlasy a v obličeji vypadal hrozně staře. A ten jeho nepřítomnej výraz... trochu mě děsí.
Když konečně zaregistroval že někdo přišel, neohrabaně se vyškrábal na nohy a s křivým úšklebkem ke mě natáhnul ruku.
,,Čau kotě. Sem Jeff."
,,Ahoj... Gabi."
,,Tak co po mě chcete?" otočil se na mýho druhýho kamaráda Matěje. Zrzek, kterej měl pro změnu asi dva metry.
,,Co myslíš. Nějaký čáry."
Jeff se zasmál, zapálil si cigaretu a začal přešlapovat z levý nohy na pravou, vypadal trochu jako tučňák.
,,Panstvu se zachtělo kokainu... hmmm.... dobře. A máte čím zaplatit? Kdyby ne, nějak bysme se domluvili." usmál se až mu byly vidět jeho žlutý zuby a mrknul na mě. Hned jsem zakroutila hlavou.
,,To asi ne. Já to ani nechci, jdu jen jako doprovod."
,,Slušňačka?"
,,Ona jen hulí." vložil se do toho Ondra.
,,No," prohlásil Jeff s cigaretou v puse, ,,Každej začíná na trávě. A každej pak spadne do tvrdejch drog. Protože ti to přestane stačit puso.