Jmenoval se Přízrak

Legenda vypráví o koni, který nikdy neměl majitele. Nemohl.
Byl příliš nebezpečný a divoký. Tak jako žádný jiný kůň před ním ani po něm.

Legenda vypráví také o dívce, která se k onomu koni dokáže přiblížit a cválat na jeho hřbetu. Taková se ale nikdy nenašla.

Byly mi čtyři roky, když mi děda tuhle legendu vyprávěl.

Neměla jsem ani ponětí, jak kůň doopravdy vypadá nebo jaké může mít barvy, ale už tehdy jsem si toto stvoření zamilovala natolik, abych v legendu věřila po zbytek svého života.

Nikdo jiný nevěřil, i dědeček přestal. Ale já... stále věřila.

Věřila jsem v koně tak chytrého, že by se inteligencí vyrovnal průměrnému člověku.
Věřila jsem v koně který je tak rychlý, že by se dal nazívat tornádem, tak černého, že ani uhel si s ním nemůže měřit síly.

Doufala jsem, že já jsem ta dívka.