Willow Brooksová

Byla pro mě záhadou. Měl jsem o ni strach a ona to věděla, ale neřešila. To mě dohánělo k šílenství. K šílenství z Willow Brooksové. „O co se snažíš?!" zařval jsem na hned jak jsme utekly před ochrankou z jarní přehlídky kožešin. Willow měla totiž tendenci míchat se do všech problémů, a pokud nikde žádně nebyly, ráda je vytvořila. „Byla to sranda. Neříkej že ses nebavil," otočila se na mě s úsměvem. „To teda rozhodně ne Willow. Někteří mají pud sebezáchovy a nepotřebují vyšplhat na molo, kde zrovna probíhá přehlídka a řvát kožich je vražda." „Udělali jsme to pro dobrou věc," připomenula mi, „navíc kožichy ani lidem nesluší Timmy." To byla celá Willow. Ochotná hádat se, a sem tam se dokonce i porvat za každý svůj názor. Přestože jsem byl naštvaný, nemohl jsem se ubránit úsměvu. Jen ona dokázala, abych zapomněl na každou starost. Jen ona mě dokázala udělat šťastným.