Zelenoočko

V tichém sobotním ránu nechávám své myšlenky plout. Obklopuje mě malá místnost s bílými stěnami a nevelkou postelí. Nejsem zvyklá na nějaký extra přepych, nepochopte mě špatně, celý život žiju v chudobě a přespávala jsem na místech, o kterých se vám asi může jenom leda tak zdát. Můj život už od narození sál za starou belu. Byla jsem nechtěná a tak mě celý můj život všichni brali, má matka mě nesnášela, vyloženě se vyžívala v tom, že mě mohla týrat, ale dokud byl naživu tatínek, měla jsem oporu a lásku aspoň v jednom člověku na světě. Nenahradilo mi to zcela mateřskou lásku, ale už v mých osmi letech jsem pochopila, že od feťácké děvky nemůžu nic jiného čekat. Všechno jsem nějak zvládala, šla jsem si po svých a tak se mi nikdo do života nepletl. Nemohla jsem si dovolit mít kamarády, mít lidi, který by se o mě zajímali moc jsem se bála, že by poznali, jak jsem ubohá i s celým mým životem.
Ale pak jsem přišla na střední a zjevil se on. Měl nebezpečné zelené oči a ty kudrnaté vlasy. Byl to nejoblíbenější kluk na škole a o ubožačku jako já by ani nezakopl.

Tak to jsem já Luisa Clarková.