Útěk ze tmy

Dvakrát jsem se otočil. Musí tady někde být, nemohl se jen tak propadnout do země. Znovu jsem zastavil a popadal dech. Cítil jsem, jak mě sice velmi pomalu ale jistě opouští síla. Musím se dostat co nejdál to půjde a pak . . . a pak co ? Chytí mě ? Co když o mně už ví ? Začínal jsem dostávat strach a dostavilo se to podivné mrazení na zádech. Doufal jsem, že jsem ho setřásl. Zaposlouchal jsem se pozorněji. Nic. Cítil jsem, že se mi mírně chvějí kolena a zrychluje se mi tep. Ne, musím se dostat aspoň na silnici a potom . . . Zaslechl jsem zvuky asi na třináct kroků ode mně. Teď jsem opravdu dostal strach a srdce mi bilo jako splašené. Znovu jsem se dal do běhu. Blížil jsem se na roh ulice, když v tom okamžiku mi někdo podrazil pravou nohu a já jsem spadl na zem. Ucítil jsem krátkou, ale ostrou bolest v pravém koleni a na levém lokti mi začala krvácet odřenina. Ne, to musím dát, prostě musím. Znovu jsem namáhavě vstal, rána na lokti mě začala pálit. Znovu jsem vyrazil a na rohu další ulice jsem se zastavil, abych popadl dech. Otočil jsem se, ale nikoho jsem neviděl. To mi na odvaze moc nepřidalo . . . Srdce mi stále bilo jako zvon a pálily mě plíce. Rozhodně se musím dostat z této čtvrti města jinak bude opravdový malér. Tak jsem vyběhl od rohu ulice a mířil jsem do ulice, která byla hraniční pro tuhle tmavou a nepřátelskou čtvrť. Proč jsem sem vůbec chodil ? problesklo mi hlavou, když jsem dobíhal na roh ulice. Pak se stalo nečekané . . . Zpoza rohu ulice vyběhl proti mě mladík stejně vysoký jako já . . . Zastavil jsem se a horečně přemýšlel, co mám dělat dál . . .

Konec první části