Proklet čarodějkou

„Kde to jsme?" vydechl zloděj překvapeně. V jeho dávno zapomenutých zákoutí vzpomínek ale tohle místo již několikrát viděl, ale nevzpomínal si kdy ani proč. Podíval se směrem k věži, která stála na útesu jako maják, který měl označovat směr.
„To je otázka..." zahlaholil Dean ze země. Nevypadalo to, že by se hodlal v dohledné době zvednout a pokračovat v putování. Bledý odstín jeho obličeje sice už pomalu mizel, ale stále neměl zdravou barvu. Melzar ukázal k věži.
„Někoho se zeptáme. Protože v takové věži přece musí někdo bydlet." Ušklíbl se při bližším prozkoumání věže. „A dokonce tam kvetou i kytky." Výraz jeho tváře se ale změnil, když si prohlédl důkladněji les za věží. Tohle místo přece znal! A měl z něj noční můry!
„Jasně." Řekl nadšeně, Dean zvedající se ze země. Společně došli pod jedno z několika oken věže, ze kterého visely popínavé květiny s tmavě rudými květy. Táhl se od nich takový smrad hnijícího masa, že oba o krok ustoupili, když je tento zápach praštil do nosů. Ani jeden nechápal, jak může někdo dobrovolně pěstovat takové příšernosti. Jejich nechuť k rostlinám se ještě zvětšila, když jeden z květů sežral včelu, která se na něj posadila.
„LOCIKO! SPUSŤ SVÉ VLASY!" Zařval Dean k okénku, v němž zpozoroval pohyb. Ale ven nevykoukla zlatovlasá panna čekající na záchranu udatným rytířem nýbrž staroušek, který měl na hlavě dohromady možná tak osm vlasů. Vycenil na ně bezzubá ústa a zahrozil jim pěstí.
„Vy jedna holoto! Proč mi vyřváváte pod oknem když chtěj počestný lidi spát?!" Jeho kostnatá ruka udeřila do kamenné římsy, na které stál květináč s těma kytkama.