Svázaný

Zadní dveře Viana se prudce otevřely a zrzek zamžoural proti prudkému dennímu světlu. Obloha byla světle šedá, téměř bílá, a díky ní dokázal zaostřit jen na siluety únosců. Dýchl na něj vlhký mráz.
Voda.
Odvezli mě někam k řece.
Beze slova jej popadli za bundu a vytáhli jej ven. Nejspíše se báli, že jim na svých dlouhých nohách uteče, protože místo toho, aby mu je rozvázali, tak jím mrštili do kolečkového křesla. Prudkostí pohybu se mu zamotala hlava. Než se stačil vzpamatovat, vyrazili s ním kupředu.
Kola vozíku na lehkém sněhovém poprašku vrzala.
Slyšel, jak mezi sebou tiše promlouvají: z tónu jejich rozmluvy pochopil, že se jim vrstva čerstvého sněhu, který tak snadno zanechává stopy, ani trochu nezamlouvá. Chápal jejich obavy. Akorát že na rozdíl od nich doufal, že nezačne sněžit znovu. Protože pak všechny jejich stopy zmizí a jeho kolegové možná, možná, uváznou na mrtvém bodě.