Upíří dvojka

Upír, který byl před námi, na prostředním trůnu se postavil. Bylo to tu už několik let staré. Možná staletí. On sám, ještě se dvěma kteří seděli na ostatních dvou trůnech, vypadal na hodně let. I když byli nádherní, cítila jsem, že nebudou mladí.
Ten prostřední měl černé vlasy, sepnuté do culíku, a bílou, spíše šedší až průhlednou, pleť. Jeho rudé oči nás sledovaly. Vypadal mocně a důstojně, i když jeho výraz ukazoval dětskou radostnou tvářičku, jako když malé děcko dostane hračku. To se díval takhle na nás? Ano, takže oni nás berou jako nějaké hračky?
Ten na levo měl hnědé dlouhé vlasy, se stejnými rudými oči. Neprohlížel si nás, ale měl nepřítomný výraz, který vypovídal, že by tu nejradši nebyl. Já bych tu taky nechtěla být. Z nich mi byl asi nejsympatičtější, protože se netvářil jako ten prostřední a ten poslední.
Poslední z nich byl blonďák. Byl z nich asi na pohled nejzamračenější. Jeho rudé oči, které byly plné nenávisti, nás probodávaly. Spíše mě. Pod jeho pohledem jsem se zachvěla a chytla se pevně otcovy ledové ruky. Stisk mi oplatil ale v menším podání. Už tak mi srdce bouchalo o závod a on mi moc nepomáhal ke zpomalení. Blondýna z prava od sloupu zavrčela. Její tvářička byla tak andělská, ale ty její rudé oči byli plné nenávisti. Třásla jsem se strachem a Violet mě pevně objala okolo ramen. Byla jsem ji za to vděčná.
,,Cae... Buď zdvořilý..." Promluvil vážně a přísně k blonďákovi ten ve prostřed. ,,Vítej příteli! Taková doba!" Jeho hlas se náhle změnil přátelský a ochotný a směřoval ke otci. Ozvěna se několikrát po sobě nesla a on pomalu sestupoval schody.
Náhle jsem si všechno uvědomila.
Stojím před vládci upířího světa a čekám na rozsudek, který mě může stát život.