,,Děje se něco?"
Zasekl jsem se a dal jsem si na věšák batoh. Na tuhle hodinu nemáme třídu ale spíše takové divadlo dá se říct.
,,Něco úžasného. Něco výjimečného co se tu už staletí nestalo!"
Zasmál se a odešel ke svému stolu. Pochopil jsem že bych měl jít za ním. Chvíli se přehraboval v šuplíkách stolu ale nakonec na stůl položil papír prázdnou stranou ke mě.
,,Víte jak jsem vás hlásil do toho seriálu? Dnes přišla odpověď, což se obvykle nestává, ale vy jste měl štěstí.."
Tak moc se snažíte zapomenout na minulost, že začínáte mít pochybnosti o tom, že je to vůbec možný. Nejde to. Nejde to, když máte každý den před očima úplnou kopii člověka, se kterým jste prožili tu nejkrásnější a zároveň nejhorší noc v životě.
Když už si konečně uvědomíte, že je to nemožný, nečekáte, že to může být ještě horší. A to tak, že osoba, na kterou se snažíte zapomenout, se vám objeví v životě takovou náhodou, což snad nemůže ani být realitou. Začínáte si uvědomovat, že to celé nebyla náhoda, ale osud. Osud tak krásný a zároveň přirozený, že konečně zjistíte, jak láska a pouto mezi dítětem a rodičem může být natolik silné, že tomu nejde zabránit.