Ironie osudu

Nejistě jsem vystoupila z vrtulníku a nevěděla co mám dělat. Jít za nimi? Zůstat tady a počkat na ně? Zabraná do svých úvah jsem si ani nevšimla, že ke mě přichází další z mužů z vrtulníku.
Položil mi ruku kolem ramen. Leknutím jsem nadskočila.
"Kamarádka bude v pohodě" promluvil muž hlubokým hlasem.
Podívala jsem se na něj. Krásnější modré oči jsem neviděla, tmavě hnědé vlasy mu padali do očí, tak si je rukou ledabyle prohrábl.
"Jestli ve vrtulnících lítají tak hezcí piloti, tak doufám, že až dostuduju, tak se mi sem podaří dostat" mrkla jsem na něj.
Hlasitě se rozesmál.
"Slyšel jsem, že se ti líbí výšky"
"Jooo, tos slyšel dobře." Souhlasila jsem.
"Dobře že jsme se poznali." Mrknul na mě.
"To ano, ale pořád nevím tvoje jméno krasavče"
Ušklíbl se. "Jsem Thomas Wächter a ty?"