Sedím na lavičce na školním dvoře Yosenské střední školy, osamocená, ostatně jako každý den. Jen vítr a stromy si se mnou povídají a já v ruce pevně svírám krabičku na oběd, kterou mi věnovala maminka než umřela. Opatrně rozvážu uzlíček na šátku a otevřu krabičku, kde na mě čeká oběd a mochi knedlíčky, které jsem sama upekla. Jediná věc, v čem jsem vyjímečná, speciální. Jinak jsem nijaká. Přede mnou se zastaví chlapec. Je obrovský.. děsí mě. Ale jeho oči nejsou zlé. Vlasy a oči má jako fialky. Jsou nádherné. Jeho oči se upřou na krabičku a já mu nabídku své mochi... a to ještě ani netuším, že jen u nich to neskončí...