" neni to kluk pro tebe naty" řekne mi a pohladi me po tvari kuba fibigr a ja se drzim abych se nerozbrecela pred nim. "neni to kluk pro tebe naty " " neni to kluk pro tebe naty" to mi hraje v hlave celou noc.

Leo se zaměřil na svou kariéru. Možná protože chtěl, možná protože tak nemusel myslet na to, že byl naprosto tragický, co se lásky týkalo. Dokud se mu nezkřížila cesta s někým, kdo o sobě smýšlel ještě tragičtěji.

znala ho, on byl vždy to dítě které si přeje mít doma každý táta, dokonce byl kapitán, kapitán který dovedl svůj tým do finále dorostenecké extraligy a vyhráli. občas ho pozorovala z dálky ze sedadel a občas z okna domu.

"Slíbil jsem ti,že se pro tebe vrátím"

Petr mě vytáčel k nepříčetnosti, ale zároveň... něco na něm bylo. Něco, co mě přimělo přemýšlet, i když jsem to nechtěla. A to mě možná štvalo nejvíc. „Víš co, Petře?" začala jsem. „Ty možná jseš zvyklej na holky, co ti padaj k nohám, ale já rozhodně nejsem jedna z nich." „A já zase nejsem zvyklej, že by mi někdo odolával," řekl s klidem, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě. „Tak to je asi problém," odsekla jsem. Vše je vymyšleno, je to fikce a nic se z tohoto nestalo.

,,Potřebuju tě. Přísahalas, pamatuješ? Přísahalas, že mě neopustíš... Že zůstaneš."

V tu chvíli nastalo mezi námi ticho. Slyšela jsem jak mu hlasitě tluče srdce. Byla pravá chvíle si o něj beznadějně opřít hlavu ale tentokrát mě něco táhlo na druhou stranu. Oknem prosvítalo pár posledních zlatých paprsků slunce. Jeho oči byly hluboký, jakoby se mi snažil prokouknout do duše, do srdce, během toho se mu ale blištili, něco jako odrazy paprsků na jezeře. Jen málokdy nedokážu popsat emoce co kolem nás poletují. Bez špetky humoru ke mě sklonil hlavu a do ucha mi zašeptal: „ To že jsem tvůj učitel se nezmění, ale ostatní by klidně mohlo..."

Malá, drzá, s dlouhými vlasy...podle něho šestnácti léty satan nebo také princezna. Holka, o který každý kluk sní, dokuď nepozná jak moc nedosašitelná je. On kluk, po kterým by holky zabíjely, dokud nezjistí, že je měl jen na jednu noc. No vždyť víte...Vysoký, brunet,vypracovaný břicho, potetovaný dvaceti letý kluk... podle ní někdo, koho nadosmrti nesnáší a nebo také někdo, kdo jí jediný dokáže dát to co potřebuje. Strach, touhu, posedlost, lásku? Však ono se to říká, co se škádlívá to se rádo mívá, že?

Vše začalo jen tím, že jsme do sebe po tréninku vrazili. Koukali jsme si do očí a od té doby už to nebyl jen brankář a bráchovo kamarád... !! Příběh je pouze smyšlený, výsledky MS a soupiska je podle reálných informací. !!

Roky mění člověka, a že Luca Mannyho dobrých několik let neviděl. Tak proč měl pocit, jakoby se nic nezměnilo, když ho po čtyřech letech znovu potkal? Oni se nezměnili, okolnosti ale ano. A jako vždy, tyto okolnosti dokázaly být silnější.