Skleněné oči

Bylo to dlouho, co začela vidět toho draka v odraze jezera. Nikdy nikam nespěchal.
Když se podívala na svět jeho očima, viděla jenom koberce lesů a polí a domečky jako kostky na hraní a všechno bylo tak hezké a daleko. Milovala dívat se na svět jeho očima. Milovala si hrát.

A tak si hrála. Stala se s ním jedním.

Hrála si dlouho. Vlastně navždy. Nebo to alespoň chtěla a měla. Andělé vyděšeně zírali, třeštili své skleněné oči, jak na jejích rukách spočívá jen destrukce, smrt a utrpení. Nikdo nevěděl co dělat a někdo dokonce probudil Stvořitele.

Stvořitel se posadil na své skleněné posteli, podíval se dolů na zem, a prohlásil: nechte ji být, to se stává, dokud zůstane tam, je to v pořádku. Nic nedělá. Potom zase ulehnul.

Jenomže andělé se necítili, že to můžou jenom tak pozorovat s rukama v klíně.

Nebe zavolalo Peklu, jestli náhodou nestvořilo dalšího jezdce apokalypsy. Peklo kroutilo hlavou, ne, s tímhle nemáme nic společného, nedovolili bychom si to na vás. Přáli byste si, abychom tenhle problém odstranili?

Dlouho se andělé dohadovali. A nakonec - poprvé za celou věčnost - se rozhodlo, że Stvořitele neuposlechnou.

Ano, sdělili jim slavnostně, ale poslouchejte dobře - nesmíme na zemský povrch zanést víc chaosu, než tahle bytost, to by nefungovalo. Poslouchejte dobře, stvoříme spolu něco, co bude vypadat jako člověk, bude se to chovat jako člověk, narodí se to jako člověk - no prostě to bude člověk - jenom tomu dáme do vínku něco výjimečného a až bude připravený, někdo z nás se snese na Zem a zdělí mu, jaký je jeho úděl. A pro jistotu jich uděláme několik.

A protože neměl nikdo nic proti, začelo se pracovat, a než tráva dvakrát seschla a zazelenala se, bylo vše hotové a připravené.

>>> Příběh na kterém experientuju, protože se mi nelíbí nic co napíšu.

>>> dejte mi konstruktivní kritiku plz xdd

>>> ne