Just Do It Right

"Nevěděl jsem, že tě tady najdu," ozval se známý hlas za mnou. Napjala jsem se a předtím, než začnu čelit čemukoliv, co se zde bude odehrávat, vydechla. Pomalu jsem se otočila a pohlédla do prázdných očí, které na mě hleděly.

"Jen jsem nevěděla co dělat a tohle místo," odmlčela jsem se a vlastně nevěděla, co dál říct.

"Chtěl bych se omluvit. Vím, že bych neměl očekávat, sakra," zakryl si tvář dlaněmi a snažil se poskládat slova, které bylo zřejmě těžké říct. A pak vydal skličující zvuk a zakroutil hlavou. Bez dalších slov se postavil k blízkému stromu a opřel se o něj.

Popadla jsem zbytky své odvahy a přešla k němu. Jeho oči teď byly zavřené, možná to bylo tím, že nechtěl, abych viděla to, jak se cítí. Problém byl v tom, že jsem se nemusela dívat do jeho očí, abych to zjistila. Cítila jsem všechen ten tlak proudící okolo nás. Nedalo se to už vydržet.

Přešla jsem ještě blíže, dokud nás nedělil jen pouhý kousek. Vztáhla jsem ruku a pomalu jí položila na jeho tvář. Bylo chladno, ale jeho tváře byly horké. Jako by plakal nebo byl nemocný.