Ona: ,,Proč se semnou vůbec bavíš? Jsem přece jen tlustá nicka co nikdy nic nedokázala!" Vykřikne plná zlosti. Ani neví kde se to v ní vzalo. Ale takhle to v ten moment cítila. Nikdy nezažila pocit štěstí, který v ní nějaký chlapec vyvolal.
On: ,,Ty o sobě říkáš že nejsi hezká, ale ty se vidíš jen v zrcadle. Nevidíš to co já, když se ti rozzáří oči štěstím. Nevidíš jak vypadáš když se soustředíš na něco, co miluješ. Nevidíš ten nádherný úsměv a ty nádherné oči který já tak miluju." Zasnil se při pohledu na její něžnou tvář, která v tu chvíli vypadala zdrceně.
Ona: ,,O čem to tady mluvíš?" řekla pořád nechápavá dívka se slzami v očích.
On: ,,Nenávidíš to jak vypadáš. Tvoje oči, úsměv a postavu. Protože pár namyšlených debilů ti řeklo, že jsi škaredá a tlustá. Ale podle mě jsi úžasná a krásná." Pohladil ji po tváři a palcem setřel slzu, která se jí linula po načervenalém líci.
Ona: ,,Nemůžu to nadále poslouchat. Nikdy mi nikdo nic tak pěkného neřekl. Nejsem na to vůbec zvyklá. Za celé ty roky trápení v bolestech jsem konečně poznala jaké je to být aspoň na malý okamžik šťastná." Nevěřila tomu, že to chlapec myslel vážně. Myslela si, že to je jen další obyčejná hra, kterou na ni hraje. Ale později zjistila, že to tak vůbec není.
Petr mě vytáčel k nepříčetnosti, ale zároveň... něco na něm bylo. Něco, co mě přimělo přemýšlet, i když jsem to nechtěla. A to mě možná štvalo nejvíc.
„Víš co, Petře?" začala jsem. „Ty možná jseš zvyklej na holky, co ti padaj k nohám, ale já rozhodně nejsem jedna z nich."
„A já zase nejsem zvyklej, že by mi někdo odolával," řekl s klidem, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě.
„Tak to je asi problém," odsekla jsem.
Vše je vymyšleno, je to fikce a nic se z tohoto nestalo.