Ono to vlastně začalo nevinně, ne počkat, nezačalo.. Leo Valdez už nebyl jen úsměv a samý žert, začal litovat svého velkého daru, vrátily se pochyby o jeho existenci a jeden požár všechno obrátil vzhůru nohama úplně, z Leova dřívějšího humoru a úsměvů už zbyl jen doutnající kus dřeva. A pak tu byl Nico di Angelo, změny vždycky nenáviděl, zvlášť ty, které se týkaly jeho pohodlí a klidu. Nejradši by tisíce hodin seděl zavřený ve svém srubu jen s myšlenkami temnými jako Tartar sám, jenže jeden polobůh, mu jeho temnotu rozehnal a Nico nějakým způsobem rozfoukal v Leovi ztracený oheň. Ne, že by se ti dva úplně potřebovali, ale časem zjistili, že mají spoustu společného.