pure&noble//marauders ff\\

„toujours pur"

Zradilo jí vlastní tělo. Znovu. Třásla se a křičela bolestí. Po tvářích jí tekly slzy a ona se znovu začala dávit. Mohl za to on. Lord Voldemort. Přišlo jí to vtipné, povedená komedie, že teď její tělo svírá bolestivá křeč, skoro jako kdyby jí postupně odumíraly končetiny, kvůli muži, kterého její rodiče přímo zbožňují.
Nechce další lektvary, ani pohádku na dobrou noc. Ona si jde pro pomstu.

Zasténá její jméno. Jeho hlas, jeho nádherný hlas jí dokáže vehnat husí kůži po celých pažích. Prohne páteř. Šeptá a sténá a ona se snaží zůstat potichu, ale nedaří se jí to. Ví, že by to neměli dělat. Je to špatné, ona je hrozná, naprosto příšerná. Neměli by to dělat, ne, když před pár chvilkami četla dopis o zásnubním večírku. On tam nebude. Bude tam jiný muž, v tuhle chvíli spíš chlapec. Nechce nikomu ublížit, ani zlomit srdce. Ale nemůže si pomoct.

Nechce ho opustit, ne teď když ho nejvíc potřebuje. Stejně odejde. Musí. Už to tady nevydrží jedinou vteřinu. A ona. Ach, bože. Je jako jeho sestra, jakmile se to dozví, bude naprosto nepříčetná. Bude řvát a brečet, rvát si vlasy a proklínat ho. To nevadí. Jednou mu třeba odpustí.

Bude žadonit. Bude jí prosit, klečet na kolenou. Bude jí milovat, zbožňovat, uctívat. Jí. Ne krásnou Bellu. Jí. Možná, že jí vidí jako dítě, ale ona už žádným dítětem není a už nikdy znovu nebude. Přinutí ho prosit, vzdychat, chtít ten pocit. Ten pocit, který mu dokáže přivodit jen ona.

Na horní ret mu steče první kapka. Nemusí ani zvednout pohled, aby věděl, že je to krev. Zatmí se mu před očima. Smrt vítá jako starou známou. Cítí, že ztrácí půdu pod nohama. V jeho věku by jí neměl znát tak dobře. Cítí, že padá. Ví, že ještě nepřišel jeho čas. Padá...Už jenom padá. Ještě nepřišel, ale blíží se.